Utečte od tyrana! Najděte sílu zbavit se domácího násilí

Kdo to nezažil, nepochopí, jak strašné může být domácí násilí. Příběh čtyřicetileté Aleny je velice čerstvý a o to víc bolestivý.

"Svého muže jsem poznala jako krásného okouzlujícího dvacátníka, který měl velké plány do budoucna. Chtěl se stát inženýrem a založit si svoji stavební firmu. Firma vznikla hned po svatbě i bez manželova inženýrského titulu a hned začal úspěšně vydělávat. Měli jsme krásný velký dům, nejnovější auto, čekala jsem první dítě a vypadalo to, že ke štěstí nám už nic nechybí,“ vzpomíná Alena na úžasné začátky s manželem Jirkou.

Pouta na rukách i nohách

Ale každý sen většinou jednou skončí. Jakmile se páru narodilo první dítě, Alena cítila neviditelná pouta na rukách i nohách.

"Bez jeho svolení jsem nemohla jít na nákup, ani s kočárkem, všechno monitoroval, a i když mi ze začátku lichotila jeho pozornost, najednou mi jeho sledování vadilo," vypráví.

Roky plynuly, přišlo další dítě. Když nejmladší syn začal navštěvovat školku, měla Alena občas pocit, že se z jejich manželství cosi vytratilo.

Po návratu do zaměstnání se rozhodla, že si dodělá vysokoškolský titul. Od té doby ale od muže často slýchávala, že je neschopná a školu při zaměstnání určitě nezvládne. Manžel se od té doby zdržoval v práci. Domů chodil s dávkou alkoholu v krvi a s ženským parfémem na jeho oblečení a těle. Alena pochopila, která bije a od svého muže se odstěhovala i s dětmi na chalupu. Tehdy to ještě proběhlo v klidu, později by ji už odejít nenechal.

Týdny ubíhaly a žena zjistila, že čeká dítě. "Byl to pro mě šok, s manželem jsem spala minimálně, jen když on chtěl.  Nikdy jsem ale nezapochybovala, že bych šla na interrupci, dítě jsem brala jako možnost. Třeba si manžel uvědomí, kam patří.“

Útoky před dětmi

Jiří se opravdu vrátil do jejího života. Byl u porodu a první rok probíhal jak v líbánkách. Krize nastala, když Alena úspěšně dodělala vysokou. Najednou ji začal před dětmi sprostě nadávat, občas jí dal facku. A jeho žena ho samozřejmě před dětmi omlouvala: "Tatínek nechtěl, jen jsem ho trochu vyprovokovala, neudělal mi to schválně," přemlouvala matka svoje děti.

Násilí se stupňovalo a jednoho krásného letního dne přišel manžel v poledne nečekaně domů, a protože nebylo uvařeno, dostala pár facek. Spadla na zem a poranila si ruku.

"Neustále mi naznačoval, že jsem jen balvan v jeho životě, nicka, co z něj tahá peníze, tlustá, ošklivá kreatura, která neumí nic, jen honit chlapy. Pár dní před tím, když jsem přišla o půl hodiny později z kavárny, kde jsem seděla s kamarádkou, poslal děti spát a brutálně mě znásilnil. Prý, abych si pamatovala, že mám doma chlapa, který to umí." Modřiny po celém těle pak Alena schovávala ještě hodně dlouho.

Alena se bála odejít a tak vše snášela celé ty roky. Jednoho dne se ale odhodlala a udala svého muže na policii.

"Poslední kapkou bylo, když z ničeho nic jen tak po ránu řekl, že mě zabije, že naše děti takovou matku nepotřebují. Za vlasy mě dotáhnul do kuchyně, kde se mnou praštil o zem a hodil po mě židlí. V tu chvíli se ve dveřích objevila dcera, protože nestihla autobus. Myslím, že v ten den mi zachránila život,“ svěřuje se plakající žena, jejíž muž dnes ve vězení čeká na soud.

Příběh nakonec dopadl relativně dobře, ovšem mohl dopadnout ještě líp, pokud by Alena odešla včas. A proč vlastně s odchodem a udáním partnera čekáme tak dlouho?

Mezi obětí a násilníkem je vzájemná závislost

"Důvod k odhodlání opustit společné bydlení, je především u psychického násilí, neustálé zastrašování ze strany partnera, manžela – dlouhodobé ubližování např. v přítomnosti ohrožené ženy,  dětem. Ženy jsou závislé ve velké míře na finančním zajištění, po jejich odchodu toto ve velké míře ztrácejí. Dále se může jednat o vydírání, ve většině případů se jedná o citové vydírání prostřednictvím dětí a o vůli opustit společné bydlení," říká vedoucí Charitního domova pro matky s dětmi v Havlíčkově Brodě Mgr. Marie Švadlenová.

"Velkým oříškem k odchodu ženy od partnera je, že mezi obětí a násilníkem je vzájemná závislost. Ženy i po tak násilných projevech muže miluji a důvěřují mu, že jí tím vyjadřuje lásku. Některé z nich se stydí za situaci, ve které se ocitly. Mají strach z následků, a proto řada z nich ani tento trestný čin neoznámí nebo nemá vůli dotáhnout celou kauzu do konce. Mají strach, že se nedokážou postarat o své děti. Kapkou do ohně, která směřuje k odchodu ženy od násilného partnera je, že začne fyzicky popř. psychicky ubližovat i vlastním dětem," doplňuje celou věc Švadlenová.

Nenechme si proto ubližovat! Sobě ani svým dětem. I ony by totiž měly vědět, že ženu, ani květinou neuhodíš!