Eva Králíková: Naprostá většina se přede mnou cítí provinile a za své kouření se omlouvají

Proč jste se rozhodla pomáhat lidem s odvykáním na cigaretách? Jaké byly začátky?

Fascinovalo mne poznání, jak obrovský vliv na zdraví má kouření a jak málo se tomu v kontrastu jako lékaři věnujeme. I když je dnes situace mnohem lepší, zaslouženou pozornost u nás tabáková epidemie stále nemá.

Jak dlouho se tomu už věnujete? Jaké jsou mezníky vaší kariéry a největší úspěchy?

Pracuji od promoce v roce 1981 jako učitel na lékařské fakultě a posledních více než dvacet let přednáším především epidemiologii, prevenci a léčbu závislosti na tabáku. Těší mne zájem mladých kolegů a protože jsme největší lékařská fakulta, snad to obecně alespoň trochu zvýší zájem českých lékařů o kouření jejich pacientů, případně o kontrolu tabáku. To bych považovala za úspěch. Dále mám velkou radost z kolektivu v Centru pro závislé na tabáku, snad jsme dobrá parta lékařek i sester a řady dalších okolo. Věřím, že to tak vnímají i mé kolegyně a také pacienti. A to je třetí radost: když někdo z nich září radostí, že se s naší pomocí zbavil cigaret.

Asi se často setkáváte s ohlasy lidí vůči své osobě a tomu, co děláte. Jaké jsou? Píšete blog, na kterém si můžete přečíst některé názory lidí.

Přiznám se, že je prakticky nečtu. Zejména pod mými blogy jsou často naprosto nesouvisející a nesmyslné poznámky, obvykle se pak diskutující hádají jen mezi sebou. Navíc mne zlobí, že se nedokážou podepsat – korespondovat s „vhr21“ nebo „babajaga“ považuji za nedůstojné. Já také nejsem anonymní, znají moje jméno. Absence základní slušnosti se představit je častá i v rozhlase – zdá se mi trapné, když tam do diskuse volá „posluchačka z mnichovohradišťska“... Na druhou stranu mám osobně či v mailech hodně ohlasů pozitivních a ty mne samozřejmě těší.

Jaká je procentuální úspěšnost Centra pro závislé na tabáku III. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, které vedete? Spíše se vyléčení kuřáci k droze už nevrátí nebo spíše ano?

Nejdřív, co to je úspěšnost: u nás rok od poslední cigarety, navíc biochemicky ověřeno. V průměru 6 návštěv během tohoto roku, vstupní intervence kolem dvou hodin, pak kratší kontroly. Chodí k nám silně závislí a silně motivovaní pacienti. Ze zhruba 5000 pacientů, kteří naším centrem prošli, celkově nekouří po roce kolem 35 %. Pokud užívali některý z léků, tak abstinuje přes 40 %, pokud užívali léky kolem 6 měsíců, tak 60 – 70 %. I když se to nezdá, jsou to výborná čísla  a byli jsme za ně pochváleni na mezinárodních fórech. Je to zásluha celého kolektivu – nejen nás lékařek, ale i výborných sester, bez nichž si naši práci neumím představit.

Otevřeně se přiznáváte k tomu, že jste v mládí kouřila. Jak silnou kuřačkou jste byla?

Nijak pyšná na to nejsem. Bohužel jsem byla od 16 asi do 23 let příležitostný kuřák. Dnes to potěší hlavně moje pacienty – ale nevidím v tom žádnou výhodu. Lékař přece nemusí prodělat infarkt, aby jej mohl léčit. Také v mém případě by úplně stačilo mít dostatečné pochopení, osobní zkušenost určitě není nutná.

Proč jste se rozhodla přestat, co bylo impulsem?

Hlavním impulzem byla přednáška z interny, kdy jsem alespoň částečně začala chápat, co jsou cigarety za svinstvo. Stejně mi ale trvalo několik měsíců cigaret se úplně zbavit.

Jakým způsobem jste odvykala?

Podporou byl jen můj kluk, dnes manžel. Léky tehdy stejně žádné nebyly.

Co pro vás znamená práce?

Radost. To je první, co mne napadlo. A pocit, že snad dělám něco, co má smysl. V tom mne kromě pozitivních ohlasů utvrzuje situace v „rozvinutých“ zemích, kde má léčba závislosti na tabáku pevné místo, patří ke standardní lékařské i ošetřovatelské péči a kde si význam této pandemie už uvědomili. Celé týmy tam pracují na koncepci přístupu dané země ke komplexní kontrole tabáku. U nás neznám ani jednoho člověka, který by byl na plný úvazek za kontrolu tabáku placený.

Jak nejraději relaxujete?

V přírodě, na kole, s přáteli, se psem.

Manžel, děti, rodiče... Jak se staví k tomu, co děláte?

Nenapadlo mne vnímat to, co dělám, jako kariéru. Studium medicíny bylo jakýmsi přirozeným pokračováním školního vzdělání: vědět, jak fungujeme. Pak moje zaměření – prostě jsem se začala věnovat tomu, co jiné v té době nezajímalo. Myslím, že všichni okolo mne to brali a berou pozitivně, zejména manžel mi umožňuje věnovat se práci. Má svobodné povolání a tak večery u počítače jsou u nás běžné. Končíme většinou společnou skleničkou vína.

Máte v rodině či okruhu přátel nějakého zatvrzelého kuřáka?

Ano, znám kuřáky, i když jen pár a jsou to dobří přátelé. Nic jim rozhodně nevytýkám: naprostá většina se přede mnou cítí provinile a ačkoli se neptám, většinou se za své kouření sami omlouvají a vysvětlují, proč ještě nepřestali a kdy to udělají... Popravdě, docela ráda si popovídám o něčem jiném než o kouření.

Jak se v soukromí chováte ke kuřákům? Chodíte například do restaurací, kde se kouří?

Nechodím, skutečně to špatně snáším. A pokud jde o chování ke kuřákům: ani si nevybavuji, že by si v mé přítomnosti někdo chtěl zapálit.

SOUVISEJÍCÍ: Nekuřácký koutek je nesmysl, asi jako kdybychom v bazénu povolili močit jen v jednom rohu a mysleli si, že zbytek vody bude čistý, říká Eva Králíková