Strach z uprchlíků? Vždy záleží na vyspělosti dítěte, říká dětský psycholog Václav Mertin

Jak české děti, které se ve škole nebo v rodině setkávají s informacemi o terorismu nebo uprchlické krizi, tyto informace chápou? Co si o tom můžou myslet? Tady asi záleží na věku dítěte.

Jsem přesvědčený, že děti do 10, 11 let nevnímají celospolečenské souvislosti, neřeší ani budoucnost. Pokud by snad měly obavy, tak z toho, že by mohla vybuchnout bomba někde u nás. Francie je pro ně strašně daleko. Uprchlíci, na které si „nemohou sáhnout“, které bezprostředně nevidí, je nijak neznepokojují. U starších dětí už to může být jinak. Vždy záleží na vyspělosti dítěte a vedení rodičů. I u starších dětí je však silný vliv bezprostřední zkušenosti.

Od kolika let může dítě začít z televize a od dospělých vnímat, že se něco děje a přibližně i tušit, o co jde?

Už školní děti se setkávají s touto problematikou, ale pro ty na prvním stupni hrají podstatnější roli jiné věci, takže je to asi jako, když slyší, že někdo vytuneloval banku nebo že se srazil vlak s kamionem. Starší děti už se víc zajímají, byť třeba na úrovni jednotlivých osudů. Velmi přitom záleží na tom, jak toto téma rezonuje v rodině.

Je na místě, aby se škola snažila dětem vysvětlit situaci? Nebo by to měli udělat spíše rodiče? A v případě vysvětlování, jakým způsobem by na to škola nebo rodič měl jít, aby nenapáchal víc škody než užitku?

Asi hlavní úkol mají rodiče. Nicméně ani škola nemůže bránit dětem v kladení otázek a musí odpovídat. Jen je pravda, že jde o téma velmi citlivé, polarizující společnost, takže škola musí dávat pozor, aby vehementně nehájila názor, který je v protikladu k pohledům rodičů. Na druhé straně ukazovat např. historické paralely (pochopitelně i z novější historie, např. rok 1948, 1968) by škola měla bez obav. Podobně lze ukazovat na podmínky, které usnadňují soužití imigrantů a přijímající země, tedy vlastně určitou toleranci, ale na druhé straně upozornit i na zájmy místně příslušného etnika. Rodičům nelze přikazovat, co mají říkat, leč neměli by v dětech posilovat xenofobní pohled, přístupy vedoucí k netoleranci. Jakkoli to může vypadat, že v současné době stojí na druhé straně barikády Islámský stát a islamisté, pro dítě se tyto nepříznivé postoje mají tendenci generalizovat, a pak se to může týkat Romů, Židů, žen, postižených apod., což pochopitelně není výhodné.

Jak děti uprchlíků vnímají situaci? Je možné, že v důsledku své „dětské nevědomosti“ vnímají tyto situace lépe než dospělí?

Děti nemají zkušenosti, nevidí souvislosti, nevidí do budoucnosti. Jestliže je přítomnost přijatelná, to znamená, jsou tam rodiče, mají co jíst, netrpí příliš zimou, tak je to jako dobrodružství, jako vybočení ze stereotypu. Pro některé je to možná pokračování dosavadního náročného života, na který jsou zvyklí. Pro některé to může být dokonce příznivější než strachy, které zažívaly v domovině. Takže pak vidíme hrající si děti v uprchlickém táboře, ale i ve válečných zónách.

Mohly by se na některých dětech podepsat negativní zážitky do budoucna závažnějším způsobem?

Každý zážitek, každá událost ovlivňuje náš život. Neseme si je s sebou, jen se nedá říct, jak tento život ovlivní. Někdo si celý život může nést trauma, zatímco u jiného je překryjí dlouhodobé pozitivní zážitky, takže po letech si sice pamatuje, ale bez větších následků. Velmi záleží na tom, jak se dětem povede dál.