Jak nás ovlivňuje vztah s matkou? aneb rady psychologa
30. březen 2015 Stanislava těpánová komentáře (0)Matka bývá pro své dítě po narození a vlastně i dlouho po něm tím nejdůleitějím člověkem na světě. Pro mnoho dcer je matka vzorem, ideálním člověkem, osobou, na kterou se můe za kadých okolností spolehnout. Ne vdy jsou ale vztahy mezi matkou a dcerou takto idylické a růové. Můe dojít dokonce k tomu, e jediným přáním dcery je: Hlavně, nebýt jako máma.
Toto heslo si pětadvacetiletá Anna řekla snad stokrát! V ádném případě nechce být stejná jako její matka. Nepřipustí, a jednou bude mít děti, aby proívaly to, co proívala i ona. Odnáí si obrovské rámy na dui, které se ne a ne zahojit.
Nebýt jako má matka
"Jako dítě jsem byla velice ivá, nepoddajná, moná by bylo lepí, kdybych se narodila jako kluk. A to mi taky máma s oblibou říkala. Cokoliv jsem udělala, bylo patně, neustále mi předhazovala sestru, která uměla vechno líp ne já, byla hezčí, oblíbenějí, chytřejí, a kdy u matka nesnesla moji snahu upozornit na sebe, odvezla mě na nějakou dobu k babičce. Matka se svoji matkou vdy patně vycházela, ale já sem k babičce mohla téměř kdykoliv, i kdy ani s ní to nebyl ádný med, vzpomíná Anna na své dětství a doplňuje k tomu: "Hrozně mně ubliovalo, e mě tam takhle odkládala Moná, mi chtěla ukázat, e ani ona to neměla v dětství lehké, co já vím.
A pravděpodobně má Anna pravdu, co potvrzuje i psycholoka Pavla Koucká: "Na to, jak pečujeme o své děti, má zpravidla dosti podstatný vliv, co jsme sami coby děti zaívali. A jeliko péče a výchova byla v minulých generacích záleitostí typicky enskou a do značné míry to přetrvává, je zde podstatné zejména to, jak dnení matku vychovávala její matka, a jaký vztah ty dvě k sobě mají.
Sraené sebevědomí
V pubertě to pak bylo vechno jetě horí: "Nedostala jsem se na gympl, kam rodiče chtěli, abych la a tak jsem kadý den poslouchala, e jsem neschopná nula, která to v ivotě nikam nedotáhne. Na střední jsem potom excelovala, ale to mámu nezajímalo, říkala, e ze mě stejně bude jen uklízečka, říká Anna, která poniování snáela do dvaceti let, kdy si sehnala vlastní pronájem.
Nyní pracuje jako sekretářka a dálkově si dodělává vysokou kolu. "Postoj mojí matky se nikdy nezmění, vdy pro ni budu vzduch, nicka, omyl. Chtěla bych jí odpustit a jít dál, ale nevím, jestli to dokáu, zda moje rány nejsou moc hluboké, svěřuje se Anna.
A tak se nejen ona, ale dalí a dalí eny "postiené patným vztahem s matkou bojí, e nakonec budou přece jen stejné jako jejich matky a své děti poznamenají zcela totoně. A některým se to "bohuel opravdu povede. ena ve výchově příjme způsoby své matky, ke svým dětem se chová velmi podobně, dokonce dělá i to, co ze srdce u své matky nesnáela.
Opačný extrém
Jindy ena své předsevzetí přece naplní, a opravdu se jako matka nechová. Jene se jiný způsob výchovy nenaučila, a jediné, co opravdu dobře ví, tedy je, co nechce.
Výsledkem je poměrně časté riziko opačného extrému. "U maminek, které trpěly odtaitou, citově chladnou, náročnou a přísnou výchovou, tak je poměrně vysoké riziko, e se stanou příli benevolentními, a mohou mít i tendenci dítěti upírat svobodu osamostatňování se - samou láskou ho nechtějí pustit, dovolit mu experimentovat, získávat zkuenosti, říká psycholoka Koucká.
A pokračuje. "Maminky, je trpěly přílinými ambicemi svých rodičů a musely se chovat přesně podle jejich očekávání, zase mohou svému dítěti dávat a přílinou svobodu a nechat je utápět se ve vlastních problémech. Odmítají dát dítěti rady a vedení i ve chvílích, kdy je bezradné, tápe a o vedení si říká.
Zkuste rozhovor s matkou
Jak ale zapomenout na minulost a začít s čistým títem? A jde to vůbec? Napadlo vás si to někdy s matkou vyříkat z očí do očí?
Podle psycholoky Pavly Koucké můe rozhovor s matkou pomoci, jindy vak můe ena narazit na popření: matka ádnou chybu nepřiznává, duuje se, e ve dělala nejlépe, jak mohla, a naopak ze veho zlého obviní dceru. A co teď?
"eně pak nezbývá, ne se pokusit vyřeit si to alespoň v sobě, pomoci můe psycholog/psychoterapeut. Je prima, kdy se podaří, aby ena své matce nic nevyčítala, přijala svou minulost tak, jak byla, a soustředila se spíe na to, jak nyní sama vychovává své děti, radí Koucká.
A dodává. "Své rodiče nemusíme milovat, dokonce se s nimi nemusíme ani stýkat. Obzvlátě s rodiči trpícími některou z poruch osobnosti je to i objektivně vzato obtíné. V kadém případě bychom se vak měli snait o sluné a korektní chování a o náhled na svůj vztah k nim to poskytuje určitou záruku, e nebudeme opakovat jejich výchovné chyby.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
3.33 hvězdiček / Hodnoceno: 33x
Přidat komentář
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.
Komentáře
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!