Jak nás ovlivňuje vztah s matkou? aneb rady psychologa

30. březen 2015 Stanislava Štěpánová komentáře (0)

Matka bývá pro své dítě po narození a vlastně i dlouho po něm tím nejdůležitějším člověkem na světě. Pro mnoho dcer je matka vzorem, ideálním člověkem, osobou, na kterou se může za každých okolností spolehnout. Ne vždy jsou ale vztahy mezi matkou a dcerou takto idylické a růžové. Může dojít dokonce k tomu, že jediným přáním dcery je: Hlavně, nebýt jako máma.

Zdroj: pixabay.com/Ben_Kerckx

Toto heslo si pětadvacetiletá Anna řekla snad stokrát! V žádném případě nechce být stejná jako její matka. Nepřipustí, až jednou bude mít děti, aby prožívaly to, co prožívala i ona. Odnáší si obrovské šrámy na duši, které se ne a ne zahojit.

Nebýt jako má matka

"Jako dítě jsem byla velice živá, nepoddajná, možná by bylo lepší, kdybych se narodila jako kluk. A to mi taky máma s oblibou říkala. Cokoliv jsem udělala, bylo špatně, neustále mi předhazovala sestru, která uměla všechno líp než já, byla hezčí, oblíbenější, chytřejší, a když už matka nesnesla moji snahu upozornit na sebe, odvezla mě na nějakou dobu k babičce. Matka se svoji matkou vždy špatně vycházela, ale já sem k babičce mohla téměř kdykoliv, i když ani s ní to nebyl žádný med,“ vzpomíná Anna na své dětství a doplňuje k tomu: "Hrozně mně ubližovalo, že mě tam takhle odkládala… Možná, mi chtěla ukázat, že ani ona to neměla v dětství lehké, co já vím.“

A pravděpodobně má Anna pravdu, což potvrzuje i psycholožka Pavla Koucká: "Na to, jak pečujeme o své děti, má zpravidla dosti podstatný vliv, co jsme sami coby děti zažívali. A jelikož péče a výchova byla v minulých generacích záležitostí typicky ženskou a do značné míry to přetrvává, je zde podstatné zejména to, jak dnešní matku vychovávala její matka, a jaký vztah ty dvě k sobě mají.“

Sražené sebevědomí

V pubertě to pak bylo všechno ještě horší: "Nedostala jsem se na gympl, kam rodiče chtěli, abych šla a tak jsem každý den poslouchala, že jsem neschopná nula, která to v životě nikam nedotáhne. Na střední jsem potom excelovala, ale to mámu nezajímalo, říkala, že ze mě stejně bude jen uklízečka,“ říká Anna, která ponižování snášela do dvaceti let, kdy si sehnala vlastní pronájem.

Nyní pracuje jako sekretářka a dálkově si dodělává vysokou školu. "Postoj mojí matky se nikdy nezmění, vždy pro ni budu vzduch, nicka, omyl. Chtěla bych jí odpustit a jít dál, ale nevím, jestli to dokážu, zda moje rány nejsou moc hluboké,“ svěřuje se Anna.

A tak se nejen ona, ale další a další ženy "postižené“ špatným vztahem s matkou bojí, že nakonec budou přece jen stejné jako jejich matky a své děti poznamenají zcela totožně. A některým se to "bohužel“ opravdu povede. Žena ve výchově příjme způsoby své matky, ke svým dětem se chová velmi podobně, dokonce dělá i to, co ze srdce u své matky nesnášela.

Opačný extrém

Jindy žena své předsevzetí přece naplní, a opravdu se jako matka nechová. Jenže se jiný způsob výchovy nenaučila, a jediné, co opravdu dobře ví, tedy je, co nechce.

Výsledkem je poměrně časté riziko opačného extrému. "U maminek, které trpěly odtažitou, citově chladnou, náročnou a přísnou výchovou, tak je poměrně vysoké riziko, že se stanou příliš benevolentními, a mohou mít i tendenci dítěti upírat svobodu osamostatňování se - samou láskou ho nechtějí pustit, dovolit mu experimentovat, získávat zkušenosti,“ říká psycholožka Koucká.

A pokračuje. "Maminky, jež trpěly přílišnými ambicemi svých rodičů a musely se chovat přesně podle jejich očekávání, zase mohou svému dítěti dávat až přílišnou svobodu a nechat je utápět se ve vlastních problémech. Odmítají dát dítěti rady a vedení i ve chvílích, kdy je bezradné, tápe a o vedení si říká.“

Zkuste rozhovor s matkou

Jak ale zapomenout na minulost a začít s čistým štítem? A jde to vůbec? Napadlo vás si to někdy s matkou vyříkat z očí do očí?

Podle psycholožky Pavly Koucké může rozhovor s matkou pomoci, jindy však může žena narazit na popření: matka žádnou chybu nepřiznává, dušuje se, že vše dělala nejlépe, jak mohla, a naopak ze všeho zlého obviní dceru. A co teď?

"Ženě pak nezbývá, než se pokusit vyřešit si to alespoň v sobě, pomoci může psycholog/psychoterapeut. Je prima, když se podaří, aby žena své matce nic nevyčítala, přijala svou minulost tak, jak byla, a soustředila se spíše na to, jak nyní sama vychovává své děti,“ radí Koucká.

A dodává. "Své rodiče nemusíme milovat, dokonce se s nimi nemusíme ani stýkat. Obzvláště s rodiči trpícími některou z poruch osobnosti je to i objektivně vzato obtížné. V každém případě bychom se však měli snažit o slušné a korektní chování a o náhled na svůj vztah k nim – to poskytuje určitou záruku, že nebudeme opakovat jejich výchovné chyby.“